Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Regionální setkání s Inspiromatem v měsíci květnu na téma Inkluze

Vážení a milí uživatelé Metodického portálu, je načase si trochu zabilancovat – v minulém měsíci květnu proběhla čtyři regionální setkání, z nichž dvou na téma Inkluze jsem se zúčastnil jako spoluorganizátor, řidič a zásobovač a odnesl si spoustu zážitků, dojmů a poznatků. První setkání proběhlo 5. května v NIDV v Pardubicích (regionální koordinátor J. Hruška, lektorka Ivana Kočová), druhé se uskutečnilo 26. května v Rakouské knihovně v Plzni (regionální koordinátorka Lucie Poláková, lektor Josef Slowík). Obě setkání měla velmi zajímavou skladbu účastníků – zůčastnili se učitelé od předškolních až po středoškolské, z různých typů škol a samozřejmě s různým přístupem k Inkluzi. Téma Inkluze a zavádění inkluzivních principů do škol (tedy začleňování dětí s jakoukoli odlišností do běžného kolektivu) je nejen aktuální, ale i kontroverzní, což se na obou setkáních projevovalo už od počátku – vždy se vytvořily dvě skupiny – jedna proinkluzivní, druhá samozřejmě protiinkluzivní.

Ve skupinách, které byly proti, se vždy vyskytovaly podobné argumenty: není dostatečné zajištění, finance….a velmi často také: “ Nemůžeme začlenit „nenormální“ děti do „normální“ třídy, co by tomu řekli „normální“ rodiče?“ V úvozovkách píšu proto, že s takovou kategorizací naprosto nemůžu souhlasit. Co je to normálnost, normalita? Normalita je něco, co společnost akceptuje a vnímá jako přijatelné.  Pokud se budeme řídit základním principem inkluzivního přístupu ve škole (i společnosti) že totiž být odlišný je normální – nejen že pochopíme smysl začleňování jakkoli znevýhodněných dětí do běžných tříd, ale také posun ve vnímání reality dětí, které v takovém prostředí vyrostou a budou mít osobní zkušenost s tím, že jejich kamarád Honzík je plohodnotným členem naší společnosti, ačkoli je na vozíčku a přijímat ho jako plnohodnotného člověka  je úplně normální. Pro běžného zdravého člověka, který se s jakkoli handicapovaným dostal do prvního osobního kontaktu až v dospělosti, tento přístup samozřejmým nebude.

Proinkluzivní skupiny měly jeden shodný argument, kterému se dalo velmi těžko oponovat: Že to prostě jde. I přes všechny překážky a dřinu přináší snaha o začleňování znevýhodněných dětí zásadní výsledky – škola totiž není jen vyučovací, ale také (a především) výchovná instituce.  Inkluzivní přístup ke vzdělávání a výchově krásně shrnují slova lektorky Ivany Kočové: “ Děti mě celý život udivují , nepřestávám se od nich učit – vzájemnému porozumění, schopnosti přesně formulovat svoje myšlenky a také je tak sdělovat“.

Neodpustím si malou otázku závěrem: Kolik zatvrzelých pesimistů v lidské historii objevilo něco nového, zajímavého, nebo zásadního? Já osobně o žádném nevím.


    nikdo zatím nehodnotil

Jeden komentář k příspěvku

  1. avatar

    Před třemi lety jsem do sborovny na nástěnku po vzdělávacím programu o inkluzi s Josefem Slowikem dala právě výše zmíněnou myšlenku, ze které inkluzivní přístup vychází : Být odlišný je normální... (tenkrát v dubnu 2007 se "řešilo" téma intergrace x inkluze)

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.